Nejjasněji se letošní summit NATO v Ankaře čte podle toho, kdo o co žádá. Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj požádal o přijetí do aliance s tím, že členství jeho země by „nás všechny posílilo“, řekl na summitu (The Guardian). U téhož stolu využil americký prezident Donald Trump situace k tomu, aby znovu vznesl požadavek na Grónsko, zatímco NATO představilo vojenské projekty za miliardy (PBS). A ruský prezident Vladimir Putin odpověděl svou vlastní měnou — před summitem zaútočil na Kyjev.

Tři aktéři, tři agendy, jeden stůl. To je celý příběh.

Zelenskyj: členství jako argument síly

Zelenskyj svůj apel v Ankaře nepodal jako prosbu o laskavost, ale jako čistý přínos pro alianci — vstup Ukrajiny by podle jeho slov „nás všechny posílil“ (The Guardian). Ten rétorický obrat je záměrný: mění přijetí, které řada členů vnímá jako přítěž, ve schopnost, kterou by aliance získala — bojem prověřenou armádu s nejaktuálnější zkušeností z velké války v Evropě, jakou má kterákoli síla na kontinentu.

Trump: znovu Grónsko

Proti tomu Trumpův návrat ke Grónsku působí jako signál o tom, kde vlastně leží pozornost Washingtonu. NATO využilo ankarského pódia k tomu, aby předvedlo vojenské projekty za miliardy a demonstrovalo svou palebnou sílu (PBS) — přehlídka mířila na uklidnění členů. Trumpův souběžný požadavek na Grónsko, samosprávné území členského Dánska, ovšem obrací tlak dovnitř, proti spojenci — nikoli proti protivníkovi, kvůli jehož odstrašení se summit sešel.

Hypotéza: Trump, který na summitu o Ukrajině otevírá Grónsko, nerozptyluje pozornost, nýbrž vyjadřuje prioritu — arktické a západní ohnisko před východní frontou. Pro tento výklad svědčí, že požadavek zopakoval právě v okamžiku, kdy měl zaručenou maximální pozornost aliance (podle PBS). Proti němu stojí, že Grónsko je u Trumpa už opakující se téma (zdroje uvádějí, že to udělal „znovu“), takže může jít spíš o zvyk než o čerstvý strategický obrat. Důkazy jsou zde naznačující, nikoli průkazné.

Putin: úder jako odpověď

Třetí bod dodalo Rusko. Deutsche Welle rámuje útoky na Kyjev před summitem jako otázku, o co Putinovi vlastně jde (DW). Vzkazem je samotné načasování: zasáhnout ukrajinskou metropoli ve chvíli, kdy se scházejí lídři NATO, je laciný způsob, jak zdůraznit, že Moskva umí jednat na zemi rychleji, než se aliance dokáže shodnout na papíře.

Proč na tom záleží: Aliance je silná jen do té míry, do jaké její členové sdílejí prioritu. Když prezident jedné země žádá o vstup, nejmocnější člen požaduje území jiného člena a protivník bombarduje metropoli žadatele — a to vše v jednom zpravodajském cyklu —, odstrašení stojí na tom, že se tři neslučitelné agendy přelepí. Protivníci tu mezeru čtou v přímém přenosu a čtou ji i spojenci, kteří zvažují, nakolik se pojistit.

Širší obraz

Postavíme-li ty tři kroky vedle sebe, popisují trhlinu, kterou miliardy v představené technice nezacelí. Palebnou sílu lze pořídit; společnou odpověď na otázku „k čemu je tato aliance právě teď“ nikoli. Ukrajina se chce dostat dovnitř na základě předpokladu, že její válka je válkou Evropy. Spojené státy se — alespoň rétoricky — dívají na sever a na západ. Rusko sází na to, že mezera mezi těmito dvěma pozicemi je dost široká, aby ji dokázalo využít, a k jejímu vyzkoušení si vybralo právě týden summitu.

Co sledovat dál

  • Zda z Ankary vzejde jakákoli formulace o cestě Ukrajiny k členství, nebo jen oznámení o technice — skutečným signálem je přítomnost, či absence časového plánu.
  • Jak na Trumpův obnovený požadavek na Grónsko zareaguje Dánsko a EU a zda ostatní členové budou brát jeho slova jako rétoriku, nebo jako opravdový spor uvnitř aliance.
  • Zda ruské útoky na Kyjev po summitu ustanou, nebo zesílí — trvalejší vzorec by potvrdil, že načasování bylo strategické, a nikoli náhodné.